KJÓTSKÝ PROTOKOL

Kjótský protokol je výsledkem mezinárodní dohody z roku 1997, vytvořený v rámci úmluvy OSN o změnách klimatu (UNFCCC), v níž se průmyslové země zavázaly k snížení emisí skleníkových plynů. Závazky jednotlivých zemí na snížení emisí v prvním Kjótském odbobí (tj. v letech 2008 – 2012) oproti roku 1990 jsou uvedeny v dodatku B Kjótského protokolu; pro Českou republiku se jedná o snížení emisí o 8%. Trvalo osm let, než Kjótský protokol vstoupil v platnost - aby se tak stalo, muselo ho ratifikovat aspoň 55 zemí, jejichž podíl na emisích všech států Dodatku I (tzv. Annex-1 zemích) činil v roce 1990 minimálně 55%. Bylo tedy nutné, aby protokol podepsala alespoň jedna ze zemí Rusko či USA. Rusko po delších jednáních Kjótský protokol ratifikovalo na podzim roku 2004 a Kjótský protokol vstoupil v platnost v únoru 2005.

Kjótský protokol by neměl omezovat činnost průmyslových podniků, ale vést k snižování emisí používáním lepších technologií a tím i k modernizaci ekonomiky, rozvoji využívání obnovitelných zdrojů a energeticky úsporných zařízení. Kjótský protokol také umožňuje část závazku splnit pomocí tzv. flexibilních mechanismů. Ty dávají Annex-1 zemím možnost snížit emise na území jiného státu, kde jsou nižší jednotkové náklady na projekty snižující emise.

Skleníkové plyny definované Kjótským protokolem


Pro účely obchodování se všechny emise převádějí na tuny CO2 ekvivalentů – tCO2e.

Oblasti snižování emisí